Má tři děti, je jim osm, šest a tři roky. Nebyly ale důvodem, proč se rozhodla zřídit vlastní školku a školu. Do příprav se pustila Petra Illnerová dřív, než přišlo mateřství. Bývalá top manažerka, která se léta pohybovala v horních patrech personálního poradenství, prostě v jednu chvíli přehodila výhybku.
Původně jsem vystudovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vědeckou biologii a zároveň na Husitské teologické fakultě psychologii a filozofii. Pedagogické vzdělání jsem si doplňovala až nedávno.
Děti přišly, aniž jsem s nimi počítala. Dělala jsem byznys, vydělávala poměrně hodně peněz, a i když jsem také prezidentkou Rotary klubu, najednou jsem měla pocit jakési plytkosti. Potkávala jsem samé vysoce postavené lidi, kteří řešili kariéru a výši svého platu. Někdy v roce 2007 jsem si řekla, že mě asi neudělá šťastnější větší auto nebo větší dům, a začala jsem hledat, jak bych mohla být prospěšná. Tak trochu vylučovací metodou jsem hledala směr. A protože se starými lidmi to neumím, začala jsem se zajímat o děti. Dostala jsem se do mateřských škol a tam mě velmi oslovila metoda montessori. Absolvovala jsem národní kurz montessori věnovaný tomuto vzdělávacímu, ale vlastně i životnímu zaměření, formulovanému před sto lety osvícenou italskou lékařkou a psycholožkou Marií Montessori, a rozhodla se založit mateřskou školu montessori, později i školu základní. Vlastní děti přišly následně.
Potřebuje tři věci: prostory, personál a rodiče, kteří budou mít o toto zařízení zájem.
Samozřejmě peníze taky. Ty já měla vydělané.
Není to reálné. I když se vám nějak podaří školu otevřít, ten provoz budete nějakou dobu nejspíš dotovat. V mém případě trvalo tři roky, než se školka začala samofinancovat.
Jenže v mém případě bylo napřed třeba ne právě levně dobudovat a vybavit prostory, které se podařilo získat do nájmu. Původně jsem začala provozovat školku jako živnost na svoji poradenskou firmu. Plné, tedy stoprocentní státní dotace jsem dosáhla až v roce 2014. To už školka fungovala druhým školním rokem a měli jsme za sebou úspěšné šetření České školní inspekce.
Já je splnila už kvůli rodičům. Teprve druhý rok mi došlo, že když už to mám splněné, není důvod se nezapsat do rejstříku.
Školku jsem otevírala s třinácti dětmi. Její kapacita je pětadvacet míst, základní škola má zapsanou kapacitu třicet dětí, chceme jich ale mít tak pětadvacet.
My brali od začátku děti od dvou a půl roku. Připravenost pro školku je individuální. Některé dítě je připraveno ve dvou a půl, jiné není ve třech letech.
Kdybych si otevřela zařízení této úrovně v Praze, mohla bych chtít mezi sedmnácti a pětadvaceti tisíci měsíčně. Školné u nás ve školce je od začátku 9900 korun měsíčně, ve škole deset tisíc.
Na dítě v mateřské škole je to 3400 korun na měsíc, v základní škole něco přes pět tisíc. Tedy plná dotace neboli normativ. Přitom na plný normativ nemáte právo od začátku, v případě školy je maximum jen devadesát procent normativu.
Ano, takové věci, jako je topení, elektřina, odpad, úklid, údržba a zejména mzdy – personální náklady, platí zřizovatel, v daném případě já.
Nikoli, je stejné. Změnilo se to, že už nedotuji ze svého. Já první tři roky školku dotovala padesáti sedmdesáti tisíci měsíčně. Do toho nepočítám těch úvodních 1 500 000 za stavební úpravy a vybavení. Přesně to bylo tak, že první rok byl bez dotací, protože jsme ještě nebyli v rejstříku škol, druhý rok už ano, ale dosáhla jsem jen základních dotací 60 procent normativu a doplácela jsem okolo 25 korun měsíčně. Třetí rok po inspekci jsme dosáhli plných dotací a školka je schopná samofinancování. Právě na ty začátky musíte mít dostatečnou finanční rezervu.
Rozhodně se dá ušetřit, pokud provozujete školu ve vlastních prostorách, protože nájem je podstatná položka. Nájem a platy jsou největší náklad. V systému montessori je třeba investovat také do pomůcek.
V montessori školce nejsou hračky, jen pomůcky. To je speciální materiál, který je součástí připraveného podnětného prostředí. Správná školka montessori je členěna do pěti oblastí: praktický život, smyslová výchova, dálematematika, kosmická výchova a jazyk. Přitom na smyslové vnímání světa spoléhá i matematická a jazyková příprava.
Jistě, na to máme vřeténka, tedy jakési dřevěné tyčky. Dítě jimi manipuluje a učí se chápat, že jednu dvě tři tyčky lze uchopit jednou rukou, devět už je třeba vzít do obou rukou. Pracuje se ale i se speciálními tabulkami, například je tu stovková tabulka, s níž dítě zpočátku pracuje jako s puzzle, později uvědoměle přikládá číslo na místo, kam číslo patří. Nebo s tím, čemu říkáme banka. Děti se učí, že jednotky jsou korálky, desítka už je tyčka z deseti korálků, stovka je čtvereček a tisícovka je korálková kostka.
Prostě to vyplynulo, i z iniciativy rodičů předškoláčků. Rodiče dnes opravdu řeší, co dělá dítě po většinu dne, kdy oni s ním nejsou. Asi bych do toho nešla, kdybych neměla vlastní děti. Taky se změnily okolnosti. Přesněji, změnil se majitel budovy a ptal se, co plánuji. Pak nabídl, že investuje do pevné části objektu, což byla velká pomoc. Topení, rozvody, podlahy, příčky, to jsem původně platila sama při budování školky. Takže škola mě stála investičně jen 800 tisíc. Teď máme dvě patra.
Ovšemže. Nájem se z padesáti tisíc zvedl na sto.
Ano, já dnes zaměstnávám patnáct lidí, jen ve škole je na 22 dětí osm zaměstnanců. Zatím čerpáme základní, šedesátiprocentní státní dotace a potřebujeme se dostat na těch 90 procent, aby škola sama sebe ufinancovala.
Rozhodně ne.
Jistě, jde o počet žáků. Když máte sto či dvě stě žáků nebo celý řetězec škol, pak už lze hovořit o byznysu.
Jistě.
Učitelé, to je velké téma. Jednak proto, že nejsou, jednak proto, že my učíme děti jinak, byť naše základní škola není vysloveně montessori. Těch, kteří chtějí dělat věci jinak a učit zajímavě, je strašně málo a hlavně málo kvalitních. Sehnat dobrého učitele, dobrého průvodce věděním, člověka, který chce děti motivovat a neustále pracovat i na sobě, je velice těžké. Jen málokteří taky chtějí dělat něco nad rámec toho, co se od nich chce na veřejné škole. Udělala jsem i negativní zkušenost s učitelkou, která mi odvedla osm žáků.
Ne, učí je v rámci takzvaného domácího vzdělávání doma. V domácím vzdělávání nemá žádnou zodpovědnost, ta je na rodičích.
Dá se říct, že není zanedbatelný. Ve škole máme naplněnou kapacitu, ve školce začínáme tak s dvaceti jednadvaceti dětmi a do ledna máme vždy plno a musíme odmítat.
Ano. A bez podpory mého muže by se to vše nepodařilo zrealizovat.
Rozdíl je diametrální. V přístupu a rozvoji zdravého sebevědomí. My děti vedeme od začátku k tomu, aby se ptaly, aby přijímaly informace kriticky. Aby kladly otázky, proč to tak je a k čemu to slouží. Pak je tu individuální tempo, samostatnost, vzájemný respekt. Jsou školy, které se chlubí – my učíme matematiku Hejného. To my neříkáme. My ji učíme ty děti, kterým vyhovuje, ale děti, kterým tento systém nesedí, necháme klidně počítat klasické sloupečky čísel nebo jim nabídneme montessori pomůcky. Prostě nabízíme tu nejvhodnější cestu vzdělávání pro každého z nich. Děti nejsou všechny stejné. Nemají stejnou velikost bot, nejedí všechny stejně, necítí všechny totéž, ale běžná škola vyžaduje, aby ve stejný čas dělaly stejné věci.
Jistě. Pokud není ve třídách do dvaceti dětí, nelze nic.
My máme třídy po pěti dětech a jeden učitel například učí první a druhou třídu, další třetí a čtvrtou, tedy tak deset až dvanáct dětí.¨
To se nedá říct. Spíše máme děti více nadané, bystré, děti, které k nám přecházejí z běžné veřejné školy.My totiž otevřeli pět ročníků naráz, takže přicházejí i třeťáci až páťáci. Jako důvod přestupu uvádějí rodiče právě menší kolektiv, partnerský přístup, naši schopnost dítě motivovat, rozvíjet jeho zájem, což při třiceti dětech ve státní škole nelze.
Ráda bych, ale to je strašně náročné.
To je problém, který začíná na pedagogických školách. Existují i druhostupňové soukromé školy a já tuto cestu nevylučuji, naopak, jistě je to smysluplné. Dokážeme pak lépe připravit dítě na další studium, neboť s ním můžeme pracovat déle. Je to ovšemvelmi náročné na kvalitu personálu, znalost a odbornost učitelů druhého stupně a to je ten hlavní problém, mít nadšené pedagogy.
To je něco, na co se mne někteří ptají. Já připouštím, že si rodiče s určitou izolovaností mohou dělat hlavu. Podle mého je to namístě v případě domácího vyučování, které dává smysl, pouze když maminka vzdělává své vlastní děti. Jinak to bývá často jen skupinka většinou nepřizpůsobivých dětí, kde si rodiče kupují „tetu na hlídání“, aby jim potomky spíše chválila, než aby je něco naučila. Unás se ale žáci stýkají s pětadvaceti různými dětmi. Různými věkově i z různých prostředí, a to i sociálních. Mají více učitelů, odborníků, lektorů. Mám pocit, že přiměřená socializace zde je, i když samozřejmě nejde o průřez celou společností.